Na samém okraji lesa, pod kopcem nazývaném Sychrov, stál ztepilý smrk a z výšky svých třiceti metrů shlížel do údolí. Stál tam drahně let. Měl výhled na svažující se pole, přeťaté jen silnicí a dráhou, po níž občas prosupěl vláček jako z dětské stavebnice. Za tratí, na protilehlé strání, se táhl zase jenom les, přerušený sem tam políčkem jako dlaň a s vesničkou přikrčenou až pod horizontem. Po straně ohraničovalo pole pár šípkových keřů, mezi nimiž si malý potůček čisté pramenité vody hledal cestu do říčky, protékající údolím. Velebný klid přírody občas narušil sedlák, který v rozhalené košili oral brázdu nahoru do svahu, u paty smrku otočil spřežení a úvratí jel zase dolů.

Jednoho dne se mezi poli objevilo pár chalup, za čas z nich byla ulice, pak těch ulic bylo víc a víc, a nakonec se objevila řady bílých krabic až na úpatí hory.

Když byl osídlen dům pod smrkem, objevil se Člověk a celý pozemek oplotil. Z pole se stala zahrada. Řízením osudu se smrk ocitl z okraje lesa na zahradě a s ním několik listnatých kamarádů. Tyčil se majestátně na nejvyšší terase svahovité zahrady a se smíšenými pocity hleděl na domy pod ním. Nakukoval tak zvědavě, že vrhal stín na terasu sousedního domu zrovna v době, kdy si jeho obyvatelé chtěli užívat odpoledního slunce. Požádali Člověka, aby smrk odstranil. Ten to odmítl s námitkou, že strom nesázel, a tak ho ani nebude kácet. Pak přišla obava sousedů, že je smrk příliš vysoký, při vichřici by se mohl vyvrátit a poškodit domy pod ním. K tomuto požadavku se připojila i druhá polovina vlastnické struktury domu. Sdružený tlak už Člověk neustál a s těžkým srdcem, souhlasil se skácením tohoto skvostného díla přírody. 

Smrku ořezali větve a pak ukusovali z kmene kratší polena, která volně padala na zem. Když zbývaly poslední tři metry kmene, zarazil Člověk další řezání. Přišlo mu jaksi líto, že strom, který tu tak dlouho stál, úplně zmizí. Nějaký čas chodil kolem zmrzačeného pahýlu, pak vzal motorovou pilu, a aniž by měl jasný plán, začal řezat. Nejprve udělal stupně, aby se mohla vnoučata cvičit v lezení a jen tak z rozmaru vymodeloval nahoře obrys hlavy. Jenže děti rychle vyšplhaly až nahoru a Člověk dostal strach, že spadnou. Proto přidělal k hlavě rohy, kterých se mohly držet. Když pak mimoděk vyřezal obličej, cítil se jako stvořitel. Vdechl kmenu nový život a poprosil ducha hory, aby ho obdařil laskavostí, dobrotou a nadhledem. Konečný výsledek se mu zdál ještě nedokonalý, a tak přidal rozpažené ruce, jaké má strážník na křižovatce. Podle hory Sychrova mu dal jméno Emil Sychroun a od té doby, jako dobrý bůžek hory, střeží svého stvořitele na každém kroku.

Od dětství jsem toužil psát si deník. Jako milovník všeho, co vonělo historií, jsem měl velkou vnitřní potřebu zachycovat události minulých dnů. V pubertě, když jsem propadl trampingu a toulání se na všechny způsoby, nahradila deník kronika z vandrů. Musím se přiznat, že všechny tyto pokusy byly více méně neúspěšné a nic z nich se do dnešní doby neuchovalo. Stejně to vše přechodem do dospělosti a pragmatického vidění světa pominulo.

Později, v podnikatelském prostředí, nahradily deník hustě popsané diáře, většinou vedené dva v souběhu. To vše skončilo kolem roku dva tisíce přechodem na počítače. Tyto čertovy vynálezy totiž berou člověku historii a dělají z něho více, nebo méně inteligentní stroj. Zatímco z diáře se dá vyčíst kompletní anamnéza jeho tvůrce, z neosobních záznamů ve DTB, jako jsou plány či hodnocení, nezjistíte o člověku nic. Přestože jsem si tuto neblahou skutečnost uvědomoval, mával jsem nad ní rukou, protože jsem měl jiné starosti.

Teprve po odchodu na odpočinek jsem se k myšlenkám na deník vrátil, a protože jsem se rozhodl psát, hledal jsem literární formu těchto záznamů. Úplně nejvíc mě tížilo, že jsem neměl žádnou platformu pro vyjádření svých názorů na situace a události, které se mně dotýkaly, nebo mě přímo ovlivňovaly. V práci jsem tyto problémy neměl, protože cizím lidem jsem vždycky řekl do očí, co si myslím, ale na penzi, když se vám okruh společenského styku zúží na rodinu a pár známých, to vždy nelze. Předpokládám, že to pochopí i hlasatelé nejčistší morálky.

Pod vlivem těchto okolností jsem trpěl, jako lazebník krále Lávry a stejně jako on jsem hledal vrbu, do které bych mohl vypovědět vše, co mě tížilo. Vhodný strom však nikde v okolí nebyl, tak jsem stvořil Vrbu literární a ukryl ji v počítači do změti exotických názvů složek. Aby splynula s prostředím nazval jsem ji anglickým výrazem Willow. Tam jsem pět let ukládal myšlenky, které jsem nemohl nahlas vyslovit. Pak jsem tři roky Willow nestíhal psát, protože jsem byl plně zaměstnám, kromě běžných povinností, také literární tvorbou a budováním projektu Knihy nezávislých autorů. Až při tvorbě nových internetových stránek mě napadlo, že bych se mohl o své dosud tajné myšlenky a názory podělit s návštěvníky stránek Knihy nezávislých autorů. Chtěl jsem tímto způsobem dosáhnout stejného efektu, jako basista ve známé básni Karla Havlíčka Borovského, který z vrby vyřezal kolíček na napínání strun basy, a ta pak vyzpívala do celého světa, jak se věci skutečně mají. Začal jsem znovu Willow psát, ale tentokrát už spíše pro čtenáře než pro nalezení vlastní duševní rovnováhy. Zveřejňoval jsem i některé starší záznamy, v době svého vzniku skutečně tajné.  Chtěl jsem hlavně rozvinout diskusi, propojit ji se sociálními sítěmi a pragmaticky vzato, tímto nepříliš úspěšným marketingovým tahem posílit prodej knih Josefa Brodila.

Druhý, ale z mého pohledu hlavní důvod, proč jsem texty z Willow zveřejňoval, je moje neodbytné nutkání vyjadřovat se k aktuálním událostem ve všech možných oblastech, hlavně v politice. Nedávno jsem zjistil, že jsem schopen diktovat do telefonu své myšlenky a on, ta potvora rafinovaná, dokáže zaznamenat mé bláboly do psaného textu. Dokonce je tak chytrý, že když řeknu tečka, nejprve napíše tečka, a pak slovo vymaže a udělá skutečnou botku, jak říkají bratři Slováci.

Na úvod svého rozjímání, jež lze bez nadsázky nazvat kšaftem neboli odkazem, považuji za nutné sdělit potenciálním čtenářkám a čtenářům následující:

Jsem si vědom, že se opět vydávám na tenký led pochybností o správnosti, či smysluplnosti svého počínání, ale mé nutkání je silnější než logická úvaha. Proto tedy: „S chutí do toho!“ Začínám doprovodnou část textu, kterou hodlám provázet povídky a příběhy, pokud možno humorné, ale každopádně absurdní, opepřené špetkami ironie, fabulace a romantiky. Některé příběhy jsem letmo zaznamenával, jiné se jen usazovaly někde v nitru mého podvědomí a teď se objevují, upravené působením fantazijního automatu, který je mi vyšší mocí dovoleno používat. Proto není nutno brát vše napsané úplně vážně, ale s pochopením pro nadsázku a nadhled.  Pro začátek jsem vybral rozjímání o významu věcí, ale teď sedím, ve své ranní tvůrčí hodince u počítače a přemýšlím, nejen, kde začít, ale jak celý soubor pojmout a konstruovat. Původně jsem měl představu, že vyprávění bude spontánní a neřízené, že budu řadit příběhy a povídky bez ladu a skladu za sebe a mezitím plácat, co mně slina přinese na jazyk. Když ale mám podle takového schématu začít, cítím, že to není ono. Přestože se jedná o soubor absurdních příběhů, moje psychika a dosavadní životní styl nekompromisně vyžadují řád a systém! Spontaneita je vynikající vlastnost, ale musíte ji držet na opratích základního pořádku. Jinak vznikne chaos a ten, když vyústí do anarchie, znamená konec světa, alespoň toho, který známe. Bolševici také museli v průběhu občanské války zlikvidovat všechny spojence, co chtěli dělat světovou revoluci. Pod vedením Stalina nakonec došlo i na Otce revoluce Trockého, a kdyby Lenin včas neumřel na syfilis, zřejmě by stejný osud potkal i jeho. 

To jsem však již poněkud odbočil, takže se ukázním a vrátím se zpět k našemu vyprávění. Jen bych ještě podotkl pár slov k zamýšlenému titulu knihy. Název KECY mi připadá pro muže v seniorním věku jako nejpříhodnější. Předpona Wor naznačuje, že ač jsem drahně let na odpočinku, vstávám před šestou a uléhám kolem jedenácté večer. Celý den, kromě přestávek na jídlo, večerního sledování zpráv, případně občasného relaxačního posezení u některého více méně stupidního seriálu, se věnuji svým sedmi zájmovým okruhům, přičemž práce pro moji bývalou firmu mezi nimi není. (Al) v podtitulu znamená, že fenomén alkoholu hrál v různých obdobích mého života určitou roli, že jsem sice svedl s tímto démonem úspěšnou celoživotní bitvu, ale přesto mám i dnes občas chuť dát si panáka. Přesto za jeden z největších úspěchů svého života považuji skutečnost, že se mi podařilo přerušit historický jev, který já nazývám: „Dědičný alkoholismus moravského venkova.“ Všem svobodomyslným a statečným lidem přeji příjemnou četbu.

Úplně nakonec ještě pár moudrých rad, jejichž platnost jsem si v průběhu dlouhého života ověřil sám na sobě:

Rada první: Chceš-li zlepšit svět, začni sám u sebe. Určitě bude o jednoho dobrého člověka víc!

Rada druhá: Toužíš po seberealizací a suverenitě? Nehledej výhody, ale příležitosti!

Rada třetí: Hledáš cestu k dosažení cíle? Nejprve udělej plán. Finanční krytí je až bod číslo dva!

Intermezzo I: Věci záludné

Myslím, že o věcech už psal Karel Čapek a já bych nerad nevědomky použil jeho citace, aby mně někdo hned na začátku neobvinil z plagiátorství. Věci nás provázejí celým životem od první plínky až po truhlu. Pracují v náš prospěch, svými vlastnosti umožňují člověku přežít a po celou dobu své existence mlčí. Nepromluví, ani když jsou jako nepotřebné vyhazovány do popelnice, či na smetiště. Někdy se však i věc může zachovat zlovolně až záludně, jak se dozvíte z prvních dvou příběhů.